Na táboře

Tak jsme přežili 14 dní v divočině :)

Už si na sebe začínáme pomalu zvykat. A i když se nám pořád moc stýská po Arťáskovi, Porťas už je prostě Porťas a přestáváme mu zazlívat, že není takový cvok, jako byl Buřtík (ale čím lépe ho znám, tím větší mám nutkání doplnit slovo "zatím"). A když už jsme tedy u toho srovnávání, Portík hrozně poslouchá - když mu třeba člověk řekne fuj, tak vyplivne zavírátko, přestane olizovat sovičku, vyleze z jámy na odpadky.... velice nás tím vyvádí z míry.

Taky se rychle učí. "Sedni" pochopil za jediný den, druhý den "lehni"... ale začneme pěkně po pořádku.

Příjezd na tábor byl skoro bez chybičky - 30 kilometrů Porťas zvládnul jako nic, kousek před táborem se poblil.

V hnízdě

Na táboře se rychle zabydlel a skautíci si ho hned oblíbili, děti ho pořád všude možně tahaly a poprvé viděl výra Barnabáše a orlici Míneu. Z toho jsme měli trochu strach, protože Porťásek je ještě takovej ťuňťa a kdyby ho náhodou napadlo k nim jít, byl by pro ně jistě snadná kořist. No a nejenže k nim samozřejmě hned šel, nejenže na jejich zlověstné syčení a nafukování se reagoval vrtěním ocásku, on dokonce Míneu, obrovskou orlici stepní, olízal (!) od hlavy až k patě, nebo lépe řečeno pařátu.

Mínea tím byla zřejmě zaskočená natolik, že mu vůbec nic neudělala.

Zkoušeli jsme také prvních pár agility překážek - tunel ho moc baví a brzy se naučil i skákání. Moc jsme
toho ale nenacvičili, protože bylo pořád ukrutný vedro. Po ránu a k večeru už ho chytaly raplíky a běhal po táboře jako blázen. Další překvapivá a velice nezvyklá věc je, že není vůbec na žrádlo. Vzpomínám si, jak by byl Arťas za piškot udělal salto, a Porťas nic. Když ho tedy chvíli přemlouvám, nějaký ten piškot či dobrůtku si vezme, ale není z toho bůhvíjak nadšený a většinou to jde někam zahrabat. Za to pro uzel přivázaný na kus klacku by se přetrhnul. Tak tím ho trénuju :)

Nejlepší kámoška - sovička

Zvědavý

Po celodenní dřině

Pozdrav z tábora :)

První koupání...

... a plavání

Nenápadně

Kuk!

Ukaž, já ti pomůžu!

Náš fousáček

Klášter u Nepomuka

Porťas má za sebou první velký výlet. Nezačal sice šťastně, hned z vlaku nás vyhodili, protože neměl náhubek. Tohle se tedy s Arťasem nikdy nestalo!
No, jeli jsme autem, a pozor: Porťásek si lehnul do boudičky, spokojeně ležel a dojel takhle až do Nepomuka.
Co se týče jeho pochodových schopností, je to prostě ještě mrňous no - asi po třech kilometrech jsme ho začali poponášet a do cíle jsme ho donesli úplně gumovýho :)

Krakonoš

Tak už se nám mrňous trochu rozkoukává. Rychle se naučil chodit po schodech - asi mu to přeci jen přišlo výhodnější než šipka střemhlav, i když ty velké schody doma se mu pořád moc nelíbí. Ale to nevadí, musím si to užít, protože když se bojí, tak se hrozně tulí :) V naší posteli se uvelebil jako doma a venku už se taky odváží na pár metrů od nás... Druhý den si s námi začal dokonce hrát a párkarát už ho i chytil raplík a běhal jako blázen. Kdepak, on se v něm ten raslík někde přeci jen skrývá. Pořád se mu ale nelíbí Plzeň - když jede moc aut, tak se po chodníku skoro plazí.

Nepřipomíná vám to někoho? :)

Cesta autem také zatím nepatří k jeho oblíbeným kratochvílím... Ale přijde mi, že už je to trochu lepší, než když jsme jeli poprvé (blinká jen jednou do hodiny).
Už se poznal se strejdou Jackem - má velmi zajímavou taktiku: Jack na něj vrčí a on mu olizuje tlamu. Těžko říct, co mu tím Jack sděluje ve psí řeči, každopádně se Porťas pokoušel vlézt mu na záda.
Už jsme zaslechli i jeho hrozivý štěkot... Uchyluje se k němu většinou, když se vzteká nebo když se vidí v zrcadle.
A když se nasnídáme a projdeme, jdeme se zase na chvíli natáhnout, Porťas si za mě lehne (jako třeba právě teď), položí si na mě hlavu a já si tak říkám, že si na sebe asi přeci jen zvykneme :)

Přesně v den, kdy by Arťásek býval oslavil 22 měsíců - 7. 7. 2013, jsme si přivezli Porťase. Pětiměsíčního fousáče, který má před sebou nelehký úkol - vynahradit nám něco, co vlastně ani dost dobře vynahradit nejde...

Cestou autem se třikrát poblil. No... Arťas : Porťas 1 : 0.

Nejistý úsměv nad poblitými fousky.

Ještě nemá jméno, což ovšem znamená, že se i těžko přivolává. Svým gumovým během si to namířil někam k silnici a divili byste se, jak rychle může takové nemotorné štěně utíkat. Jinak je ale podezřele klidný a těžko uvěřit, že je to to samé torpédo, které jsme takhle krutě vytrhli od jeho dosavadních páníčků i brášků.

Doma se ukáže, že vlastně ještě neumí chodit po schodech. Nesu ho a drží se mě jako klíště :) Je hrozně přítulnej, ale bohužel ještě nevím, že má ve zvyku radostí učůrávat. Večer hážu do pračky poslední čisté tričko, Porťas ještě trochu učůrne v pojíku, prošmejdí, co se dá, uvelebí se bez problémů v Arťasovo pelíšku a usne.

Druhý den je vyjukaný, všude se pohybuje s maximální opatrností, když smrkám, schovává se vyděšeně pod gauč :)

Nechávám ho zkusmo o samotě - rozčíleně štěká. Ale jen chvilku, pak je hodný. Jedu mu koupit pelíšek, ale evidentně se mu zalíbil ten Arťasovo. Lákám ho dolů ze schodů, stojí nahoře a naštvaně štěká. Do večera ale běhá po schodech jako čamrda.
Byli jsme dvakrát na procházce, chodí hezky na vodítku a zastavuje uchvácené kolemjdoucí.