Tak jsme přežili 14 dní v divočině :)
Už si na sebe začínáme pomalu zvykat. A i když se nám pořád moc stýská po Arťáskovi, Porťas už je prostě Porťas a přestáváme mu zazlívat, že není takový cvok, jako byl Buřtík (ale čím lépe ho znám, tím větší mám nutkání doplnit slovo "zatím"). A když už jsme tedy u toho srovnávání, Portík hrozně poslouchá - když mu třeba člověk řekne fuj, tak vyplivne zavírátko, přestane olizovat sovičku, vyleze z jámy na odpadky.... velice nás tím vyvádí z míry.
Taky se rychle učí. "Sedni" pochopil za jediný den, druhý den "lehni"... ale začneme pěkně po pořádku.
Příjezd na tábor byl skoro bez chybičky - 30 kilometrů Porťas zvládnul jako nic, kousek před táborem se poblil.
 |
| V hnízdě |
Na táboře se rychle zabydlel a skautíci si ho hned oblíbili, děti ho pořád všude možně tahaly a poprvé viděl výra Barnabáše a orlici Míneu. Z toho jsme měli trochu strach, protože Porťásek je ještě takovej ťuňťa a kdyby ho náhodou napadlo k nim jít, byl by pro ně jistě snadná kořist. No a nejenže k nim samozřejmě hned šel, nejenže na jejich zlověstné syčení a nafukování se reagoval vrtěním ocásku, on dokonce Míneu, obrovskou orlici stepní, olízal (!) od hlavy až k patě, nebo lépe řečeno pařátu.
Mínea tím byla zřejmě zaskočená natolik, že mu vůbec nic neudělala.
Zkoušeli jsme také prvních pár agility překážek - tunel ho moc baví a brzy se naučil i skákání. Moc jsme
toho ale nenacvičili, protože bylo pořád ukrutný vedro. Po ránu a k večeru už ho chytaly raplíky a běhal po táboře jako blázen. Další překvapivá a velice nezvyklá věc je, že není vůbec na žrádlo. Vzpomínám si, jak by byl Arťas za piškot udělal salto, a Porťas nic. Když ho tedy chvíli přemlouvám, nějaký ten piškot či dobrůtku si vezme, ale není z toho bůhvíjak nadšený a většinou to jde někam zahrabat. Za to pro uzel přivázaný na kus klacku by se přetrhnul. Tak tím ho trénuju :)
 |
| Nejlepší kámoška - sovička |
 |
| Zvědavý |
 |
| Po celodenní dřině |
 |
| Pozdrav z tábora :) |
 |
| První koupání... |
 |
| ... a plavání |
 |
| Nenápadně |
 |
| Kuk! |
 |
| Ukaž, já ti pomůžu! |
 |
| Náš fousáček |
Už si na sebe začínáme pomalu zvykat. A i když se nám pořád moc stýská po Arťáskovi, Porťas už je prostě Porťas a přestáváme mu zazlívat, že není takový cvok, jako byl Buřtík (ale čím lépe ho znám, tím větší mám nutkání doplnit slovo "zatím"). A když už jsme tedy u toho srovnávání, Portík hrozně poslouchá - když mu třeba člověk řekne fuj, tak vyplivne zavírátko, přestane olizovat sovičku, vyleze z jámy na odpadky.... velice nás tím vyvádí z míry.
Na táboře se rychle zabydlel a skautíci si ho hned oblíbili, děti ho pořád všude možně tahaly a poprvé viděl výra Barnabáše a orlici Míneu. Z toho jsme měli trochu strach, protože Porťásek je ještě takovej ťuňťa a kdyby ho náhodou napadlo k nim jít, byl by pro ně jistě snadná kořist. No a nejenže k nim samozřejmě hned šel, nejenže na jejich zlověstné syčení a nafukování se reagoval vrtěním ocásku, on dokonce Míneu, obrovskou orlici stepní, olízal (!) od hlavy až k patě, nebo lépe řečeno pařátu.
Mínea tím byla zřejmě zaskočená natolik, že mu vůbec nic neudělala.
Žádné komentáře:
Okomentovat